Ve trochu jiné škole: 10 let mamacoffee

Slunečné poledne, stoupáme po rudé cestě. Funíme a říkáme si, že snad za tou další zatáčkou dosáhneme už cíle. Ne, následují další a další horizonty a pak konečně rovinka. Zajímavé místo na hraně hřebínku, kde svah po chvíli příkře klesá na obě strany. Podlouhlá přízemní betonová stavba. V zahradě obehnané plotem stojí škola. To je ona. Škola v místě, kde se pěstuje jedna z nejlepších káv světa, v údolí města Yirga Cheffee, které v posledních deseti letech zažilo neuvěřitelný kávový rozmach. Cedule cudně schovaná za falešné banánovníky připomíná, že tuhle školu v roce 2006 postavili čeští skauti spolu s Člověkem v tísni.

Je rok 2007, právě probíhá vrchol sklizně a nás čeká překvapení. Na zahradě školy jsou stovky lidí. Děti nám v obrovské spontánní vlně vybíhají naproti, nadšeně křičí, tancují a zpívají. Na zahradě sedí uprostřed sklizně jejich rodiče a rozhodují o tom, zda se složí a přistaví další část školy, aby se mohlo víc jejich dětí učit. Jsme ve víru dětí, mezi kávovníkovými keři uprostřed kávového ráje. Ráje, který je paradoxně jednou z nejchudších zemí světa.

Srdcaři na cestách

EtiopieBrzy to bude 10 let od momentu, kdy jsme s Martou a se strýčkem Milanem, kardiologem, vyrazili do Etiopie na svatební cestu – ne náhodou do srdce kávového světa do jižní Etiopie do oblasti Yirga Cheffee. V roce 2007 Etiopie slavila milénium a my tak o sedm let omládli. S vlastním doktorem jsme jako správní „ferendži“ (tak na bělochy a cizince pokřikují etiopské děti) procházeli kávové zahrady a poprvé se osobně setkávali s rodinami farmářů. Stejně jako rostou kávovníkové třešně a dozrávají do správné zralosti, dozrávalo i naše rozhodnutí „se kávě trošku víc věnovat“.

Věci rychle dostaly jasnější rozměr i smysl. Zdejší farmáři sice pěstují ty nejkvalitnější kávy na světě, ale když vás chtějí pohostit, musí si jít půjčit porcelánové šálky a židle k sousedům, protože sami vlastní jen čtyři mističky a dvě židle. Taková zkušenost člověku dost změní pohled na svět kávy. A tak jsme si na rozkopaných etiopských silnicích uvědomili, že nás tohle skutečně zajímá. Že káva rozhodně není jen líbivý italský marketing, ale že za ní je vždy dost konkrétní osobní příběh. Vždy nás zajímalo, jak můžeme naše záliby propojit s tím, co je možné, v limitovaném měřítku, změnit a zlepšit. Už tehdy se nám někteří lidé smáli, jací jsme nenapravitelní sluníčkářiLondýnská, optimisté a idealisté.

Kavárnička na rohu

Po návratu z Etiopie jsme začali hledat místo pro kavárnu. Jednu „malou kavárničku na roku“, jak jsme si tehdy říkali. Díky náhodě a našim přátelům jsme našli úžasné místo v Praze na Vinohradech v Londýnské ulici. Díky skvělým majitelům, kteří nám tehdy dali svou důvěru, jsme po rekonstrukci a nezbytném byrokratickém kolečku v březnu 2008 otevřeli.

Bylo to provázeno řadou nejen komických situací. Například když jsme sázeli keře na vyčištěné předzahrádce, přijela zavolaná hlídka městská policie s tím, že musíme místo vrátit do původního stavu. Když jsme se ptali, jestli tam tedy máme znovu navézt ty odpadky, co tam předtím byly, tak se smáli i sami strážníci. Druhou minikavárnu jsme otevřeli v březnu 2009 o zhruba kilometr dál v Korunní ulici. V jednu ráno před otevřením jsem stál na štaflích a říkal si, že to asi fakt Minornedáme. Malinký espresso bar v nejistém pronájmu pak fungoval ještě několik let.

Opravdový kavárenský povaleč

Následovalo odvážné otevření velké kavárny ve Vodičkově ulici v nádherném prostoru v blízkosti divadla Minor. Rekonstruovali jsme na začátku léta. A protože kavárník musí často prakticky zvládat všechny možné profese, zrovna jsem s ma em v ruce řezal desky na bar, když mi Marta volala, že začíná rodit našeho prvního syna Samuela. Spěšná sprcha v rozestavěné kavárně a rychle taxíkem k porodu. Za pár hodin jsem neskutečně nadšen vyrážel z porodnice, ale nejdříve zpět do kavárny dokončit práci, a teprve pak pořádně Samuelův příchod oslavit. Samuel je opravdovým kavárenským povalečem, protože po své první měsíce strávil dobu mezi kojením v dřevěné kolébce od dědečka Pavla postavené na parapetu právě v kavárně ve Vodičkově ulici.

Poté byly v rychlém sledu otevřeny další kavárny – po Minoru jsme s kamarády Honzou aJiřák Martinem otevřeli Café Technika v Národní technické knihovně v Dejvicích. Vybudování této kavárny představovalo dva velice intenzivní a náročné roky i zjištění, že ani nové domy a moderní grafika nedělají státní instituci progresivní, natož schopnou. Tým z Café Technika tak přešel do krásné Kavárny pod lipami na Letné.

Nejmenší, největší …

Další kavárna byla otevřena na náměstí Jiřího z Poděbrad, je nejmenší z našich podniků. Kavárnu z Korunní jsme z důvodu nejistoty s pronájmem přesunuli do historického centra Prahy, do Betlémské ulice a získali tak prostor pro vznik značky Original Coffee – pražírny i kavárny, která nabízí zcela výjimečné kávy. V roce 2014 jsme otevřeli největší z našich kaváren Cafe Jedna ve Veletržním paláci, o kterou se stará kamarád Vráťa a kam jsme přesunuli i část naší administrativy a denního provozu.

MichalNaštěstí i v Praze začaly mizet herny a tak se nám podařilo změnit upadající hernu na Sokolovské ulici na skvělou pobočku v Karlíně, kde aktuálně dokončujeme novou kuchyni.

Tiscíce degustací

V pražírně to už od začátku trpělivě zvládá kamarád a precizní pražič Michal trvale hledající
možnosti zlepšování. Má za sebou tisíce várek pražení, ale jeho první reakce jsou vždy stejně opatrné. S rozvahou degustuje kávu a rychle si dělá poznámky o jednotlivých nuancích. A stovky baristek a baristů, kteří s provozními kaváren i všemi dalšími zaměstnanci vytvářeli a vytvářejí to, co mamaco ee dnes je.

Ale nebojte se, nestali jsme se patetickými ani sentimentálními či korporátně uhlazenými. S růstem počtu i velikosti kaváren jsme se po určitém hledání dodavatelů rozhodli udělat raději vlastní pekárnu, kterou od nuly vybudovala Bára a z radostných důvodů předala následně Evě. MamacoffeePřirozeně se tým začal postupně výrazně zvětšovat, což není nikdy jednoduché. Ze situace, kdy je člověk u všech rozhodnutí, se věci změnily ve zmatek a chaos. Neuvěřitelně schopný tandem Káči a Ester v té době posouval věci dopředu. Z nadšenecké zmatečné a punkové farmy, která stále organicky rostla do všech stran, dokázaly udělat takovou strukturu, kdy můžeme nést větší odpovědnost za zaměstnance.

Batoh na záda

Z apatie a sentimentu, natož z korporátního světa nás vždy zaručeně vyléčí vzít si batoh a vydat se na cestu za farmami a zpracovnami. Těch jsme k našim farmářům podnikli prakticky každý rok několik. Od roku 2015 nám to bylo nějak málo, a tak jsme nejprve poslali Zuzanu na sklizeň na několik měsíců do Nikaraguy. To se tak ujalo, že Michal s Frantou vyrazili za farmáři do Indonésie. Firma se tak posunula do několika dalších časových pásem a zároveň k mnoha dalším tématům. A tak se objevil další prostor pro nekorporátní chaos a pro hodně práce.

EtiopieAbychom se nenudili, rozhodli jsme se, spíš pro legraci, pořádat Prague Coffee Festival, setkání malých pražíren kávy z Česka i zahraničí. Už první ročník ukázal, že o téma je obrovský zájem. Postupně jsme festival profesionalizovali a iniciovali založení spolku Co ee Embassy, který se přípravě festivalu věnuje celoročně. Vedle toho také pracuje na dalších vzdělávacích projektech týkajících se především propojování farmářů, obchodníků s kávou, pražíren a kaváren s milovníky kávy.

Zůstat optimistou

Po deseti letech se ohlížíme a přes všechna úskalí, byrokracii a věci, které třeba vůbec nevyšly, jak jsme chtěli, zůstáváme nepoučitelní idealisté a optimisté. Zároveň konstatujeme, že díky tomu dáváme obživu tisícovce lidí na několika kontinentech, získali jsme mnoho přátel i zkušeností a především máme velký respekt k lidem, kteří pracují a snaží se.

Tento text částečně vznikl při pití etiopské kávy Yirga Cheffee Koke.

Text je převzatý z Kavárenských novin č. 6/2017